Naše oko dokáže rozeznávat nespočet jemných odstínů barev celého viditelného spektra. Vnímáme jednotlivé body zvlášť a náš mozek je schopen poskládat reálný obraz. Jak to ale funguje u zobrazovacích zařízení, jako jsou televize, telefony, notebooky, tablety, zkrátka monitory obecně? Není to tak složité, jak by se mohlo zdát.
Každý monitor je dělen na stovky a tisíce malých bodů, takzvaných pixelů. Jedná se o nejmenší zobrazitelné body na takové obrazovce a jejich počet záleží na její velikosti a rozlišení. Co to ale takový pixel ve skutečnosti je? Jedná se o tři různobarevné LED diody. První z nich má červenou barvu, druhá pak zelenou a třetí je modrá. V angličtině Red, Green, Blue. Pokud poskládáme za sebe první písmena těchto barev, vznikne nám zkratka RGB. Ta se dále používá právě pro digitální zápis zobrazitelných odstínů.
Jak známo, bílé světlo se skládá ze všech ostatních. Pokud tedy chceme vidět bílou, musí svítit všechny tři diody úplně naplno. Pokud jsou naopak zhasnuté, jeví se nám pixel jako černý. Barvy jako takové lze libovolně míchat. Smícháním zelené a modré vznikne tzv. Magenta, my bychom ji nazvali možná jako růžovou. Pokud smícháme modrou a červenou, vznikne Cyan neboli tyrkysová. Poslední kombinace je pak telená a červená, při čemž nám vznikne kupodivu žlutá.
Každá z diod může svítit s různou intenzitou od 0 do 255. Jejich kombinacemi získáváme pak jednotlivé odstíny. Proč zrovna 256 možností? Jedná se totiž o nejvyšší číslo, které je možné zapsat v binární – dvojkové – soustavě, jako osm binárních číslic (jednotek a nul neboli bitů), které tvoří právě jeden bajt. Jinými slovy pro rozsvícení jednoho pixelu jsou třeba tři bajty informací. Proto se velikost fotografií pohybuje v kilobajtech až v megabitech.
Nejedná se tedy o nic složitého, a i přesto to vypadá velmi dokonale.